Husitské zbraně a zbroj
Husitské zbraně a zbroj
Zbroj
Zbroj znamená ochranné odění, jehož účelem je zneškodnit nebo odvrátit protivníkovy rány. Při výrobě zbrojí se hledá kompromis mezi co nejlepší ochranou a dostatečnou pohyblivostí.
Základem zbroje v 15. století je prošívanice. Jde o kabátec vycpávaný vlnou nebo vrstvami látek, představme si ji podobně jako dnešní vaťák. Funguje jako polstrování, které tlumí dopadající rány. Obyčejní pěšáci (tedy pravděpodobně většina husitského vojska) vystačili pouze s prošívanicí bez dalších částí zbroje.
Prošívanice
Prošívané nohy.
Na prošívanici se obléká kroužková košile. Kroužky jsou vyrobeny ze železného drátu a jsou nejčastěji nýtované. Tedy závěr každého kroužku je jednotlivě provrtán a snýtován. Ukázku takové košile vidíme ve vitríně. Také je možné se setkat s kroužky pouze zavíranými nebo s polovinou kroužků vysekávanou z plechu jako plný kruh.
Nýtované kroužky
Zavírané kroužky
Polovina plných kroužků
Další vrstvou je plátová zbroj. Podle zámožnosti bojovníka mohou být nošeny jen některé jednotlivé prvky zbroje, například jen chrániče kloubů. Movitý bojovník ale může být v plátové zbroji oblečen doslova od hlavy po paty. Předchůdcem celoplátové zbroje jsou různé podbíjené vesty, holeně či ruce. Při jejich výrobě se na tuhou (někdy vařenou) useň se přinýtovaly plechové lamely.
Plátové nohy.
Zbraně
Mezi středověkými pobočními zbraněmi si většina z nás asi jako první představí meč. Meč byl znakem rytíře, šlechtice. Obyčejný řadový voják vlastnil spíše tesák. Meče bývaly nejčastěji jednoruční, protože byly určeny pro rytíře na koni. Jezdec držel v pravé ruce meč, v levé štít a otěže. Představa o velké hmotnosti meče je mylná, tyto zbraně vážily od 900 do 1 100 g.
Meč
Tesák
Existuje také celá řada různých bijáků a řemdihů, tedy úderných zbraní na krátké násadě. K typické představě o husitských zbraních patří také palcáty. Palcáty se vyvinuly z tzv. „bulavy“ a kromě bojových účelů jsou také symbolem velitele. V odlehčené podobě se tento velitelský symbol zachoval až do novověku ve formě maršálských holí apod.
Dalším typem zbraní jsou zbraně dřevcové. Jde o různé sudlice a kopí, ale také o upravené zemědělské náčiní jako cepy a kůsy. S takto jednoduše ale efektivně upraveným zemědělským náčiním se ostatně setkáváme i v novověkých selských nepokojích.
Dřevcové zbraně
Důležitou změnou ve vojenství 15. století bylo používání palných zbraní. Nejjednodušší z nich je tzv. „píšťala“. Z tohoto původního českého označení se později v západní Evropě zkomolilo slovo „pistole“. O něco větší byla hákovnice, kterou si střelec opíral o podložku, například o pavézu nebo vůz. Objevují se už ale i velká obléhací děla, tarasnice.
Píšťala
Hákovnice
O střelných zbraních – kuši a luku – se dozvíte více ve vedlejší vitríně. Někdy se mezi střelné zbraně řadí i praky, které mohou být při cvičeném ovládání také velmi účinné.
Malí kušaři
Nesmíme zapomínat také na štíty a pavézy. Starší štíty, například z období křížových výprav, byly tak velké, aby se za nimi bojovník zcela skryl. V pozdním středověku se jezdecké štíty zmenšily, na výšku mohly mít asi 60 cm. Ke zmenšení došlo proto, aby měl jezdec lepší pohyblivost. Pro boj zblízka známe také malé štítky, tzv. „pukléře“, které měly v průměru třeba jen 20 cm. Naopak rozměrným štítem je pavéza, za kterou se může skrýt třeba střelec v době, kdy nabíjí zbraň. Pavézy spolu s ještě většími tarasy tvořily obrannou linii vojska. Kvůli svým rozměrům se do útoku nenosily. Husité je také používali k zajištění mezer mezi vozy své vozové hradby.