Středověké vaření v keramických hrncích

V kuchyňském vybavení středověku výrazně převažují keramické hrnce nad kovovými kotlíky. Ačkoli se nám dnes může jevit vaření v keramice jako nepraktické, poznatky z experimentální archeologie ukazují opak!

Různé tvary středověkých nádob svědčí o specifickém použití. V hrncích baňatých a kulovitých se pokrm vaří pomalu, protože delší dobu trvá, než se nahřejí. Naopak potraviny ve vyšších štíhlejších hrncích se začínají vařit téměř okamžitě po vložení do ohně. Na keramických trojnožkách lze bez problémů i smažit. Keramika udržuje stálou teplotu a tak vyrovnává případné kolísání teploty vaření při nerovnoměrném přikládání do ohně. Večeře z keramického hrnce chutná prostě báječně!

Servírování pokrmů probíhalo buďto na keramických, nebo na dřevěných miskách. Jedlo se především lžící, případně i za pomoci nože. Vidlička je vynálezem až renesance, středověk zná jen vidlice se dvěma nebo i jen s jedním hrotem, které sloužily k přidržení masa při porcování, ale ani ty nebyly příliš rozšířené.

Glazura je skleněná vrstvička na povrhu keramiky, která brání prosakování vody skrz keramiku. Objevuje se ale až koncem 14. století a to nejprve jen na vnitřních stěnách nádob. Prosakování vody skrze neglazovanou keramiku ale není nikterak dramatické – póry keramiky se vyplní vodou a ta se pak z povrchu stěn nádob jen pomalu odpařuje. Díky tomuto odpařování také zůstává obsah nádoby chladný i v horkém letním dni.

Neglazovaný povrch má vzhledem ke své nasákavosti přesto jednu nevýhodu – nikdy nelze dokonale vymýt zbytky potravin nasáklé dovnitř stěn nádoby. Je proto nutné používat jiný hrnec na slanou a jiný na sladkou kuchyni, jiný džbán na vodu a jiný na víno. Zmíněnou nevýhodu ale dnes využívají archeologové, kterým se někdy podaří ve střepech nádob z archeologických nálezů objevit rezidua potravin, které v nádobách byly uskladněny, a díky tomu odhalují jídelníček našich předků.

Co se tedy u nás ve středověku jedlo? Byly to především různé kaše a polévky. Oblíbené byly luštěniny jako hrách a čočka, nebo obilniny jako kroupy a jáhly. Na jídelníčku byly také pohanka či oves. Protože se mouka mlela v mlecích kamenech, obsahovala nepochybně i trochu písku, který se z kamenů při mletí vydrolil. Sladilo se pouze medem a solilo se pravděpodobně mnohem méně, než dnes. Využívalo se především místních druhů koření, tedy bylinek. Vlastnit pepř bylo symbolem bohatství. Mlsalo se sušené či kandované ovoce, oříšky a o slavnostech i medem oslazené pečivo. Podle dobových záznamů se chovalo množství drůbeže a ovcí, skotu nebylo mnoho. Masa na jídelníčku určitě nebylo ani zdaleka tolik, jako míváme dnes. Při úpravě masa je pravděpodobnější vaření různých vývarů a polévek, nežli pečínek. Už od raného středověku ale máme doklady o dovozu exotického zboží jako meruněk, datlí nebo fíků. Zajímavostí je, že středověké smýšlení považuje za horší ze smrtelných hříchů obžerství, než třeba smilstvo nebo závist. Smilnit a závidět totiž může každý, zatímco o obžerství si hladovějící chudák může nechat jen zdát… Zdá se také, že pro středověkého člověka měl pojem „hostina“ trochu jiný význam, než pro nás. Zřejmě by to nejlépe vystihla věta: „Nemusí to být dobré, hlavně, když je toho hodně!“